Stůj
Cestou ze školy k babičce jsem měla jako vždy sluchátka v uších. Kroky, které proléhali v mé blízkosti jsem nevnímala. Slyšela jsem jen ty své a mou oblíbenou písničku. K babičce to není zas tak daleko, takže jsem před koncem písničky byla skoro tam. Cestou jsem se neohlížela, jenom přemýšlela. Nikdo mě cestou nějak nezaujal, takže jsem neměla důvodpozorovat lidi mým zaujmutým pohledem.
Naproti chodníku, kterým jsem procházela stojí panelák. Červená posprejovaná stěna, o kterou se opíral zvláštní kluk. Tuším okolo 17 let. Vypadal celkem hezky, jen byl neupravený. Jednou nohou stál na zemi a drukou se podpíral o stěnu paneláku. Tentokrát jsem ten pohled použít musela. Byl zvláštní, vypadal jako všichni ostatní grázlové, ale něco mi říkalo, že je to normální kluk. Procházela jsem a opatrně jsem na něj zírala. Nejspíš mu byla zima. Jeho bílá mikina nevypadala dostatečně teple v takovéhle zimě.
Začal něco hledat v kapse, vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Zvedl hlavu, nadechl se kouře a pomalu vypouštěl kouř z pusy ven. Kouř dělal různé tvary, které se čím déle byly ve vzduchu rozpouštěli. Porozhlédl se po sídlišti a jeho pohled zůstal v mých očích. Přidala jsem na kroku a šla co nejrychleji. Párkrát jsem se pootočila, ale to mi nahánělo strach. Jeho tmavé oči, spíše oko, páč jeho druhé oko bylo přikryto hnědou patkou, ty oči vypadaly jako stín světa. Byl roztomilý... Zbytek cesty jsem se přestala otáčet a začala myslet na něco jiného.