BieberStory 2. kapitola
Začalo to tak nevinně, obyčejná fanynka, ležící na posteli, nic netušící co jí čeká za měsíc. No co, aspoň se vám konečně představím. Jmenuji se Lisa, je mi 15 let. Můj bratr se jmenuje Sam, je mu 17. Justina Biebera nesnáší. Asi jako více jak polovina kluků. Žiji v malé České republice v Evropě. Tak jsem se vám představila a zpět k mému konci.
Začala jsem si promítat naše časy ztrávené spolu. Jak to všechno začalo, jak to pomalu končí. Jak tu stojím a čekám na JUSTINA BIEBERA před jeho koupelnou a čekám co bude dál. Jak se mi splnil sen a ze dne na den skončil.
Ležela jsem na své posteli. Zapnula jsem twitter a sledovala novinky. Podívala jsem se na stěnu oblebenou různými plakáty Justina. Usmála jsem se. Najednou mi někdo začal hladit vlasy. Vyndala jsem sluchátka z uší a začala vnímat realitu. Byla to mamka, je jí 37, ale na svůj věk vypadá mladě. Nesmála se jako vždy, měla ustrašený výraz. Posadila jsem se a hluboce se jí zadívala do očí. Mamka: "Chceš mi číst myšlenky?" Já: "Jak ty to vždycky uhádneš!" dala jsem jí pusu na tvář a obejmula jí. Jsem ráda, že jí mám. Taťka nám zemřel před dvěmi lety a mamka se tak rychle vzpamatovala, protože věděla, že se o nás musí postarat. Mamka mě pevně stiskla, tak jako když mi oznamovala, že je táta mrtvý. Odstrčila jí a opravdu vystrašeně se na ní podívala.
Já: " Co se stalo tak hrozného?"
Máma: " Víš, že jsem si nerozumněla s šéfem tady, bratr tu nemá kamarády, prostě tu nejsme spokojení. Ty sis jich tu sice pár našla, ale pořád to není ono. No a přeci víš jak skvěle umíš anglicky."
Já: "Nestěhuju se někam do zapadákova, líbí se mi tady!"
Máma: Neboj, není to zapadákov, ale stěhovat se budeme, nadřízený mého šéfa si mě cení a nelíbí se mu mé neustálé stížnosti, proto mě přeřadil."
Já: " Tak kam to bude tentokrát madam?" (dost často, jsme se kvůli mamce stěhovali)
Mamka: "Nemluv se mnou takhle! Tentokrát budeš spokojená, protože to bude nejspíš napořád. Jedeme do Ameriky!!"
Já: "Co je na Americe tak úžasného?"
Máma: "Myslela jsem, že z Atlanty budeš mít větší radost, zabal si všechno oblečení a potřebné věci, zítra ráno se odjíždí, nábytek se tu nechává, budeme bydlet v nově vybavený dům."
Od první věty, spíše od slova Atlanta jsem dál nic neslyšela, rozbušilo se mi srdce, podívala jsem se na fialovou stěnu, kterou překrývaly plakáty, toho, jenž žije v Atlantě, tak jako budu žít já. Dala jsem si malou facku a řekla si "Prober se, není skoro možné, tam potkat někoho jako je on. A už vůbec ne, aby si tě všimnul. Je na brunetky. Jsi vážně blondýna."
Najednou se rozlétly dveře, někdo do nich strčil hlavu. Byl to Sam. Hodila jsem po něm polštář.
Sam:"Trpíš samomluvou jo?" začal se smát a zavřel dveře.
Začala jsem brečet jako o závod. Ale štěstím. Atlanto, těš se.
Pokračování dnes, maximálně zítra. Komentáře potěší :)
nádhera
(wiwaca, 19. 1. 2012 16:25)