Love me or hate me, but please believe me
Ležela jsem na jeho hrudi. Slyšela jsem jak mu tluče srdce. Pevně jsem ho obejmula a zaměřila jsem se na film. Slyšela jsem jak dýchá. Uvědomovala jsem si jaké mám štěstí a přemýšlela jsem nad vším co se mezi námi odehrálo. Z ničeho nic jsem cítila jak si hraje s mými vlasy. Podívala jsem se na něj a usmála se. On se na mě zaměřeně podíval a políbil mě. Opatrně mě převalil a lehl si na mě. Líbal mě a já se nechala, ochotně jsem mu všechny polibky oplácela. Začali jsme hrát mou oblíbenou hru; páku s jazykama. Já: „Ufff. Dáváš mi zabrat zlato.“ odtrhla jsem ho od sebe a posadila se. On: „Já vím. Pojd ke mně ještě na chvilku.“ Já: „Víš, že už musím jít domů.“ usmála jsem se, políbila ho na špičku nosu a začala hledat své kalhoty. On: „Takhle večer tě nenechám jít samotnou.“ ukázal na hodiny, jejichž ručičky ukazovali už půl jedné ráno. Pomalu odhodil peřinu, vstal a chytl mě za boky. Usmál se na mě a začal mě líbat na krku. Já: „Pojedu metrem neboj.“ Jen se usmál se slovy : „Zapomeň, odvezu tě.“ pohladil mě po vlasech a hmátl po tričku. Já jsem si nandala kalhoty, zapnula pásek a popadla kabelku. Došla jsem ke dveřím, nazula se do lodiček a prohodila : „Vážně to zvládnu. Můžeš jít v klidu spát.“ otevřela jsem dveře. Když mne chytl za ruku, naklonil se pro klíčky a sešli jsme společně schody panelového domu. Odemknul auto, otevřel mi dveře a počkal než nasednu. Oběhl auto a nasedl. Nastartoval, pustil tiše hudbu a bezeslova jsme projížděli Prahou. Já: „Děje se něco?“ On: „Proč jsi nechtěla abych šel s tebou?“ odvrátila jsem od něj pohled a zadívala jsem se do okýnka. Já: „Proč je tu ticho?“ On: „Odpovíš mi?“ beze slova jsem mu položila ruku na nohu a hladila ho. On: „Proto.“ usmál se a řídil dál. Na mé záhadné chování si už zvykl a vůbec to neřešil. Zastavil u našeho domu. Všude bylo zhasnuto. On: „Vaši asi spí. Máš klíče?“ Já: „Samozřejmě.“ usmála jsem se a naklonila se na něj. Dala jsem mu pusu na tvář a vystoupila. Rychle vyběhl z auta, vytrhl mi dveře z rukou a usmál se. On: „Přeci si nemyslíš, že můžeš vystupovat z auta beze mě.“ obejmul mě. Klepala jsem se zimou. On mě chytl okolo ramen a doprovodil přímo ke dveřím. Hmatala jsem po klíčkách. Cítila jsem jak se mi dívá přímo do obličeje. Jeho pohledy mi propichovali obličej. Bylo to nepříjemné. Aniž bych jsem se na něj podívala promluvila jsem ; „Nedělej to.“ Nic neřekl a opřel se rukama o protější zeď vchodu, tím mě dostal do své náruči. Usmál se. Motýlci v břiše začali šílet. Pomalu jsem docouvala až ke stěně, kde jsem se opřela jednou nohou o zeď. Nechala jsem se sebou dělat co chtěl. Důvěřovala jsem mu. Pomalu se ke mně nakláněl a dlouze mě políbil. Když se odtrhl řekl : „Ani nevíš jak dlouho jsem to v sobě dusil. Miluju tě.“ usmál se. Bylo to to nejkrásnější miluju tě. Nemohl vybrat lepší příležitost. U dveří v tmavé Praze. Já jsem nemohla promluvit. Chtěla jsem mu tak moc říct to samé, ale nemohla jsem. Znal můj vyděšený výraz, jen se pousmál se slovy. „Zatím mi to bude muset stačit lásko.“ chytl mě za bradu, přitáhl si mě k sobě, políbil mě. Odcházel do svého auta. Už bez jakéhokoliv slova jsem otevřela dveře a zalezla k sobě do pokoje. Byla jsem tak unavená, že jsem se jen položila na postel. Zadívala jsem se do stropu a řekla „Já tebe také.“
Komentáře
Přehled komentářů
Domuš: Děkuju moc :)
Odpověď :)
(Dix, 1. 2. 2012 12:09)Inspiraci? Většinou z lidí, kteří procházejí kolem mě. Z pohledů na různé věci, z mraků, které mi něco připomínají :) Moc děkuju za pochvaly, ani nevíš jak to potěší :))
=)
(Pája, 1. 2. 2012 10:56)Můžu se zeptat? Kde bereš inspiraci? =) protože tvé příběhy jsou úžasné, jak to o Justinovi tak tohle. Justina nemám ráda, ale když si o něm tak psala, podívala jsem se na ten film a musím uznat, že už nepatřím mezi ty co ho nesnáší. Nelíbí se mi, ale nepatřím mezi ty, co ho nesnáší=D. Máš skvělé nápady =))
:)))
(Dix, 2. 2. 2012 20:39)