ORIGINAL

 Seděla jsem na posteli a dívala se do zavřené skříně. V uších sluchátkách a hudba na plné pecky. Žádná hádka před sebou a žádná hádka za sebou. Tak co to se mnou je? Slzy se kutálí po tváři a já začínám přemýšlet nad životem. Začínám přemýšlet komu se může svěřit, kdo mi pomůže. Nikdo.  "Pomůže ti ten co tě zná nejlíp." To by mě zajímalo kdo tohle vymyslel. Právě, že já si myslím, že vám pomůže ten, kdo vás nezná. Nepatlá se s vámi, řekne vám to narovinu. Chtěla bych někoho takového vyhledat. Ale to už je psychiatr ne? Znamená to, že půjdu k psychiatrovi, to že jsem blázen? 

"Ahoj mami. Zaplatíš mi psychiatra. Víš, já nejsem blázen, ale hodil by se mi." mít tak odvahu jít a říct to. Hned by všechno bylo lehčí. Potřebovala bych ho. Aspoň dvě hodiny zaplatit a jak by mi to pomohlo. Sednout si tam a vyzpovídat se. Vyplakat se. Říct vše co mám na srdci. A mít podporu. Občas se zkouším vyzpovídat někomu tam nahoře. Ať už dědovi, bohovi nebo tomu kdo tam prostě je. Zkouším to, ale neodpovídá. A to mi taky chybí. Upřímnou odpověď. Tu jsem dlouho neslyšela..